[14/06] koncepty

čtvrtek 2. října 2014

ahoy.

seru na to tady. přemejšlela jsem vo tom strašně dlouho a říkala si, že je to zbytečný. ale zbytečný je spíš držet nad vodou mrtvej blog.

a kdybyste někdo chtěli, klidně vám pošlu link, něco novýho asi založim. (murova.tazi@gmail.com)

čtvrtek 31. července 2014

léto s yelenem

Nevim, kde začít. Nikdy nevim kde začít, protože pravidelný psaní neznám a deník je vlastně prázdnej. Na jednu stranu mi to je trochu líto. Lidem to přijde infantilní, pro mě je to uvolnění. A záleží na tom vůbec?

S začátkem prázdnin se mi to slejvá vlastně všechno. Divnej stereotyp, jednotvárnost a přitom štěstí. Je to zvláštní, vřou ve mně naprosto odlišný pocity, perou se a já nedokážu přijít na to, kterej převládá.

Mám naprosto úžasnej vztah s mámou, je to skvělý. Mám přítele a jsem s ním šťastná. Jen mám pocit, že lidi, kteří okolo mě byli, mizí. Ti nejdůležitější.

Ahoj. Nevím, jestli si to čteš, ale vím, že o tomhle blogu víš. Dohnal si mě k slzám, který tekly snad hodinu proudem a nešly zastavit. Nestojim o lítost. Nechci svoje problémy vystavovat na obdiv. Možná z toho máš dobrej pocit, že se mi všechno vrací, že si to zasloužím. Možná jo. Pinkie tvrdí, že jsi to přehnal. Já nevím, jestli je to přehnaný, ale je to hnusný. Je to absolutně odporný a nemůžu uvěřit tomu, že jsi to opravdu ty. Víš, chybíš mi. Nevzpomenu si moc často, není to tak silný, jako když odešel Dvametry. Možná je to tím, že jsem otupělá bolestí, možná tím, že v tvým případě jsem spíš nasraná. Zklamaná. Netušila jsem, že mi to uděláš. Jen kvůli tomu, jak jsem se chovala. Přijde mi to trochu ubohý. Nechci, aby ses vracel, protože by to bylo jiný. Nikdy to nebude tak, jak to bylo. A já ani nevím, jestli to chci. Už jen kvůli tobě, aby ses třeba znovu trápil. Nemá to cenu. Jen ti chci říct, že tě mám ráda. Nenič mě tím, co mi říkáš. Děláš ze mě trosku, naprostou píču. A to já nejsem, ať si teď myslíš cokoli. Ať mě jakkoli nesnášíš a ať ti jakkoli dobře dělá to, že se v tom tak topím. Tohle si nezasloužím, a ty taky ne. Znamenal jsi pro mě hodně. Asi víc, než si myslíš. Čau.



Taky mi chybí Pito. Vídáme se, ale málo. Docela mě zaskočilo, když mi poslílal echo esemeskou o tom, s kým právě je. Něco ve mně trochu poskočilo, ale zároveň se mi ulevilo. Přijde mi to jiný, všechno. Ani nevím proč, možná je to jen pocit někdě v mý hlavě, kterýho se nemůžu zbavit.


5. července
vezmem flašku, cigára, sednem si někam vysoko a já budu křičet. sledovat kouř a sledovat flašku, jak se bude řítit dolů. pak se smát střepům.

[0:18] po Mysticu. sweet skejťáci, Peneři byly skvělý. sama noční Prahou, víla ztracená ve městě, pofidérní světy a ten svetr je tak strašně příjemnej a smrdí pivem. lásko, mám tě fakt strašně ráda, víš? jestli tohle nejde, tak to jebat. (jsem divnej typ)
tvoje hudba mě trochu děsí, ale baví. zhulená jsem se snažila dávat freestyles, sranda celkem. tančím sama pro sebe, sluchátka naplno. strašně ráda píšu v takovýmhle rozpoložení mysli. vidim se v odrazu. občas mám právo připadat si krásně. teplo mi prostupuje celým tělem. prej jsem jiná, měla bych být se svým nejlepším kamarádem. ale já chci bejt s tebou, tak je to snad voboustraný. přece bys mi nelhal, ne? MOC PŘEMÝŠLÍM. paranoia, mám trochu strach. ale jsem šťastná, usmívám se na tebe v zrcadle. i na sebe. sedím na obrubníku a pálím cígo. popůlnoční. bright light a zapalovač je v šeru vidět tak krásně. jako kouř. ráda pozoruju dým jak stoupá. (vzpomněla jsem si na Dvametry.) je tu dost světla na to, aby byly vidět moje slzy, ale já brečet nechci. nepotřebuju. smíšený pocity a silný emoce. jednou ti tohle přečtu, jen tak. zkus se víc otevřít, prosím. PŮLNOČNÍ CIGÁRA JSOU SKVĚLÝ. stejně jako čas, kterej trávím s lidma.
žlutý camelky.
spoustu yelenů.
čaje s mlíkem.
kafe a cigára.
míchaný vajíčka.
poezie při svítání.
husí kůže na krku.
focení nohou.
květiny ve vlasech.
stíny záclon.
saka a kabáty.
Nitro.
obíhání obchodů.
chvilkový štěstí.
nekonečno.
a hranolky.
červený víno.
eminem.
první kontakt v hlavě, ale je tam míto i pro tebe.
kousání nehtů.
máma.
venčení psů.
teplo pod peřinou.
sex a tráva.
rap a káva.
západy slunce.
poškrábaný záda.
tančení pro sebe samotnou.
náhodný úsměvy.
půlnoční cigára v okně.
kradení prstenů.
sušenky ke kávě.
photoboot a vlogy.
kurva, je toho tolik pro co žít tyhle maličkosti co tě drží. snažim se dívat a věci s nadhledem. je to krásný a ráno možná budu psát omluvený smsky. už pomalu střízlivím. schovávám si lístky z akcí, ráda píšu na zdi. zbyla mi čokoláda a je fakt skvělá. chybíš mi už teď, není to stupidní? nevím. občas potřebuju volat lidem, jen tak. protože můžu a vím, že ráno se tomu budu jenom smát. "od tohohle nemůžeš čekat ani ty tři měsíce." vyvrať mi to, prosím. mám pocit, že venku je větší teplo než doma. možná je to tím, že tady jsem příliš sama. růžová páska mě bije do očí. ráda pomáhám lidem.



A druhej den jsem jela na englishcamp. Ty samý lidi, ty samý obličeje, samý hry, vlastně i stejně prázdný fráze. Většinu času jsem trávila na posteli, nebo v lese, abych si mohla zapálit. Posraná jsem kouřila v okně a bála se každýho zvuku. Trochu deja vu. (the elephant in the room.)


 


Angličtinu mi to zlepšilo, o tom nepochybuju. A vlastně to vůbec nebylo tak strašný, jak jsem se bála.
Jen nejsem zvyklá bavit se s tímhle typem lidí, hrát si na slušňačku. Občas jsem si připadala hloupě, když jsem se smála biblickým písním. Přijde mi to strašně naivní, celá tahle víra. Ale naivní jsme všichni, ne? 

Seděla jsem za největší bouřky na střeše garáže, telefonovala s S. a pálila těch pár cigár, co jsem měla.


Poslední dobou se hodně bavím s Lin. Hodně jsme se kvůli tomu hádali s S., mrzelo mě to, neskutečně. 

Celá rozklepaná jsem seděla na posteli a po tváři mi začaly téct slzy. Seděl na druhý straně postele, hlavu měl v klíně a tvářil se tak strašně nepřítomně. Odhodlala jsem se vstát, slézt dolů. Studená voda mě uklidnila jen na pár vteřin, v obýváku jsem se složila úplně. A pak už bylo slyšet jen klapnutí dveří.

Jsem neskutečně ráda, že jsme to všechno vyřešili. Veškerý píčoviny, zbytečný hroty, zbytečný hodiny ticha, moje zbytečný hysterický záchvaty. Zbytečný odepírání uspokojování, hahah.



Tyhle prázdniny mi přijdou tak zvláštně prázdny, neděje se vlastně nic převratýho. Válím se v posteli, kouřím, piju víno. Sedím na střeše, piju jaegra. Sedím v čítarně, piju čaj. Kouřím. Tohle prázdno mě ale svým způsobem naplňuje, jsem šťastná. Cejtim vlastně jenom klid, nic neni hektický. (další číše vína.)

Musela jsem se strašně smát, když jsme pobíhali po Arkádách a sháněli podvazky, slíbila jsem J., že mu dohodim nějakou kámošku, a furt nám volala nějaká Božena. Posílali jsme jí doprdele a J. říkal, že jsme s S. roztomilý. Sweet jak lízátko v prdeli, musim se furt připitomněle usmívat.

(velice pohoršující fotografie. natočíme porno?)

Líbí se mi, jak lidi věří všemu, co si přečtou. Chtěl klid, tak proč mu ho nedopřát. Vy jste brečeli a já s ním každej večer telefonovala a smála jsme se vám.


Včera jsem seděla s Foxem nad kolejema, zkouřená si dávala půlnoční cigáro. Miluju tyhle chvíle.
Pila jsem mountain dew a usmívala se do šera, ztěží vnímala Foxe, kterej se mi horlivě snažil vysvělit dvojkovou soustava, dával mi příklady a povídál o holce od trdelníků.




S mámou jsme tančily pod stagy, s tím vínem to asi trochu přehnala, ale vypadala šťastně. Lin mi podala mentolový cígo, já si vyřvávala hlasivky nad muzikou, kterou bych si doma nepustila, ale na shows chodím pořád.

Chybí mi Maličká a vlastně mám obecně pocit, že se moc nebavím s lidma. Chodím s nima ven, všechno, dokonce jsem Et vytáhla do Stormu, odnesla jsem si staropramen sluchátka a když jsem volala s S., říkala mi, že celá zářim. S., S., S., všude jenom S. (neptej se, nevim jestli nás to bude mrzet.)



S Pinkie mám poslední dobou taky hodně dobrej vztah, říkám jí toho spoustu. Až mě to trochu udivuje, ani nevím proč. Baví mě, že s ní můžu dělat všechny ty sračky, zpívat písničky, kteří ostatní nesnáší, dívat se na filmy, který ostatní nebaví a hlavně mi přinesla snídani do postele.



Byla jsem s Oranžovou po delší době v uličce. Je nově vymalovaná, okna umytý a já si v tu chvíli uvědomila, že jsem tam prožila až moc stupidně hezkejch chvílích. Jedny z první cigár, první brka, dokonce i první polibky. Pamatuju si, jak jsem byla zblázněná do Vysokýho, stáli jsme sami v uličce a měli na sebe debilní narážky. S Éčkem jsme na zeď kreslili "danovy drogy" a celá naše parta se měřila, Leon do zdi vyrýval bong a já permanentně prosila lidi, ať se změří taky. Po cestě z Chapeau jsme se tam nespočetněkrát zastavovali na cigáro, s Někým jsme jednou rozkopali zeď. Čekala jsem tam na V., a povídala si s Dvoumametrama. Poznala jsem tam Hypnaře. Taky si pamatuju, jak jsme fízlům vysvětlovali, že chodíme do neviditelný školy. Seděla jsem tam na zemi a balila brko do vážky, pán Mordoru mi chválil gitu. Je toho spoustu, ale mám pocit, že s předtřením všech těch nápisů se to vytratilo, parta lidí se už dávno rozpadla a do školy chodím jinam.



pátek 27. června 2014

my děti ze stanice unijazz

Čtvrtek, 26/06
[18:01] Sedím v čítarně a jsem vlastně šťastná.
Mám v sobě dost jaegra na to, abych se jen připitomněle usmívala, ale asi bych se usmívala i tak. Díky, S. (možná to beru moc vážně.)

Pinkie mě fotí, líbí se mi moje nohy. Permanentní sucháč, cejtim ten chlast. Možná trochu drmolím, a Pinkie mi vypráví něco o nějakým Adamovi, stěží to vnímám. Poznala jsem, že je zkouřená, musím se tomu smát.



Včera jsem vykouřila dvě krabky. Sere mě, že si S. myslí, že mi Lin lže. A nevěří mi kvůli tomu, svým způsobem. Ale když jsme spolu, je to fakt hezký. Nejsem v křeči. Připadám si šťastně.

Mám trochu strach, ale věřím mu. Věřím, že to myslí vážně, aspoň trochu jako já.
Nechci být jen zamilovaná do představy lásky.

Teď jsem si uvědomila, že všechno oblečení co mám právě na sobě, je kradený. Možná bych se měla stydět, ale nestydím. Asi jsem špatnej člověk, ale to si taky nemyslím.

Od Pinkie jsem se dozvěděla, že Třináctka s Éčkem nechápou, jak se můžu líbit klukům. Jsem přece divná, ne? Hah.
A taky se občas oblíkám jak kurva. A ty opovržlivý mě bavěj. Neskutečně.



Není to tak dlouho, co u mě spala Pinkie. Ležely jsme v posteli, kreslila mi po zádech a po prsou. Přišlo mi to roztomilý, povídaly jsme si o sračkách, o Adamovi a o tom, že se bojím, že mi S. ublíží. Že vlastně nevim, jestli ho chci. A teď jsme spolu, fakt sweet.

Neděje se nic zásadního. Mám skvělej vztah s mámou a doufám, že až se v listopadu vrátí její Přítel, bude to skvěl pořád. Baví mě, jak si spolu dáváme cígo, děláme domácí práce, smějeme se sračkám, z prdele rapujeme, venčíme spolu psy. Je to strašně hezký a já jsem za to neskutečně vděčná.

Seděla jsem polonahá v posteli, vedle mě S. a půlka jaegra už byla pryč. Máma šla pro led, že si dá panáka s náma. Smáli jsme se, dávali cigáro. Od září nastupuje na dálkovou školu, fotografie. Jsem ráda že se vrací k tomu, co ji vždycky bavilo.



Je pro mě neskutečná motivace, dělat ji šťastnou. Mrzí mě ta posraná trojka z chování, bojim se, že si tim uzavřu budoucnost. Tak stupidním způsobem.


Zní to stupidně, ale baví mě ty večerní konverzace na twitteru s Freshem. Je roztomilý, jak S. žárlí.
Uvědomuju si, že je to ode mě vůči Někomu vlastně strašně hnusný. Je mi tý holky líto a vlastně se strašně bojím, že dopadnu jako ona.

Otevírám nov okna a pak je zase zavírám, bez smyslu. Jen tak, neuvědomuju si, co dělám. Učím se soustředit jen na jednu věc, uvědomovat si, že zrovna píšu. Když si dávám cifáro, uvědomovat si každej potah, když jím, vychutnávat si každý sousto. Četla jsem dvanáct zákonů karmy. Život zní tak jednoduše.

Pomalu si začínám uvědomovat, že zejtra jdu naposled do školy. Pak dva měsíce naprostýho klidu, nádhera. Ale pořád mi to plně nedochází, každopádně zejtra vyžeru Světozor, zmrzlina za free.


Éčko se chová jako naprostá píča. Plně si to uvědomuju. Ty její ironick kecy, naprostej nezájem. Jsem šťastná z toho, že moje špatná poezie bude možná v časopisu, a ona mi na to řekne posraný hm a radši vypráví o tom, jak kalila, kalí, nebo bude kalit. Začíná se z ní stávat tuctová píča.

Dokopala jsem se k tomu, abych vytvořila aspoň posranej blog, kam budu házet svojí tvorbu. Mám z toho radost, mám radost z každýho dobrýho ohlasu. A prosim vás o kritiku, protože to je to, co mi pomůže
nejvíc. Nechci slyšet, jak je to skvělý.


A byla jsem na koncertu Posthudby, cejtila jsem se tak zasraně šťastně, nebylo to jen modelem a vínem. Pár lidí sedělo na trávě a my zpívali snad všechny texty, nějaký lidi, co měli na starost ozvučení, si povídali o tom, že je skvěl, že to známe a vlastně si to ani moc nepamatuju, jen to bylo prostě skvělý. Stačí málo.



Sobota, 21/06
sedím na dece, mám pocit, že se vznáším.
(vsadim se vo kilo, že až mi bude blbě, zase ti zavolám)
mám se krásně a tak smutně a vzpomněla jsem si na tebe.
cigára jsou osvobozující a víno červený.
píšu, baví mě to.
jím wafle, čekám na refrén.


Babička Pinkie nám naservírovala slušnou porci jídla, ani jsme to nedojedly a v tu chvíli mi cola chutnala strašně moc. Vyměnily jsme si Martensky, a vlastně jsme jen zasraný pozéři. Všichni.



Ex mí permanentně píše nějak hovna, nezajímá mě to. Mám k němu teď fakt hnusnej postoj, ale já se s nim prostě nebudu bavit, když mi jen vyčítá nějak sračky. Přišla jsem kvůli němu o skate, naser si.
Baví mě se smát nad tím, jak hloupej vlastně je. Omezenost.

Spolubydlící Lin mi pořád píše, volá. Ale díky němu se moje tvorba možná dostane dál, ten člověk mi nevadí. Přišel za náma na Andělu nějakej týpek z kanclu, dali jsme si s nim cigáro, dal mi vizitku, jestli bych nechtěla točit reklamy a na nástěnce mi vísí leták do kurzů psaní. Snažim se psát víc, snad někdy budu recitovat na těch amatérských akcích jako jsou Zlatoválky. O těch jsem asi taky nepsala, ale bylo to skvělý. Už je to strašně dlouho, nebo mi to tak aspoň přijde.

Chci se naučit psát častěji, ale nechce se mi, nemám čas. Nemám důvod. Prokrastinace. Jsem líná. To je vlastně celý.

Celý dny se válím v posteli, odpaluju jedno cigáro za druhym, poslouchám S., jak mi rapuje a je to vlastně krásný.

Těším se na Hypnaře, musim s nim jít na cígo. S tou holkou mu to strašně přeju, chci, aby byl šťastnej, protože já prostě utíkám za zmrdama, co možná ani zmrdi nejsou. Nepochopitelný stvoření, pomlouvačný kurvy. To jsme my, a koho to sere? Stejně nás všichni chcete.

Kamarádi se do mě zamilovávaj, nechci jim ubližovat, ale stejně si je nevyberu, i když jsem o ně možná dřív stála. V něděli uvidim Pita, vlastně se těšim. Vím, že ho naseru.

úterý 17. června 2014

morální břemeno

(pátek třináctýho, bylo asi šest ráno. zrovna jsem přišla ze Stormu.)

Mám křeč v pravý noze. Mrzne mi, ale to vlastně obě.
    Třináctka už dávno spí a Párňátko taky, jsem mrtvá po Lords of the Mics. Chvilkový štěstí, a nejde jen o chlast nebo trávu. Tanec, baví mě to. Dostat ze sebe všechno, svym způsobem. (nebo jsem prostě fakt moc)

Mám strašně ráda S.



Mrzí mě, když je nasranej, nepříjemnej. Cejtim pak určitou vinu, i když je to sračka. (viď, lásko?)
...Nevim do jaký míry je to prdel. Možná jsem jenom naivní.


Hypnař se začal bavit se Dvoumametrama a já už vím, proč udělal to, co udělal. Vlastně jsem pro něj nic neznamenala, zatěžovala jsem ho svýma problémama. Vlastně jsem je strašně vystavovala na obdiv, a každá ta pomocná cigareta, úsměvy, snídaně v šest ráno... asi jen velká lež. Pozérství. Jsem morální břemeno, pro něj rozhodně.
   Donutilo mě to zamyslet se. Necpu lidem svý problémy. Když mám někoho ráda a věřím mu, prostě mu řeknu o tom, co mě trápí. Je to špatně?

A tak to řešim i po takový době. "Víš, ty si myslíš, že když něco napíšeš nebo uděláš, uvědomí si, že mu vlastně chybíš. Ale tak to neni. Jen si prostě nechceš připustit fakt, že mu nechybíš. A to tě ničí nejvíc, že je mu to u prdele." Já si to uvědomuju.

S. po mně chce blog. Neřeknu mu ho. Čte to tolik lidí. Vlastně bych ani nechtěla, aby to četli. (už nejsem tak vysoko nad zemí)

Svým způsobem nelituju toho, že o mým blogu ví, ale zároveň jo. Píšu pořád upřímně, ale mám pocit určitý kontroly, dohledu. Sorry.

Od devíti jdu na brigádu, nemá pro mě cenu chodit spát. A tak zase píšu, po takový době.


Pátek, 16/05
[22:27] Tma. Nitro je super. Mám pocit, že jsem opilá po jendom pivu. Spíš mám dobrou náladu  spoustu kradenejch hadrů. Placebo? Cigáro chutná fakt dobře a Pito je prase.

[23:01] Nevyznám se v sobě, ale vim, že určitý chvíle by měly bejt nekonečný.


Promiň, Fernando, ale já o to nestojim. O tebe. Nevim. Je mi to nepříjemný, jsem si tak strašně nejistá. Nestojí mi to za to, asi. Ale děkuju za pomoc. Vážně.


Mluvila jsem s Hypnařem. Vyděsilo mě to, a zachovala jsem se jak píča. Odmítám lidi, na kterejch mi záleží, ale o tohle prostě taky nestojim. Nezasloužim si to.

Píšu zmateně, událo se toho tolik.


Je půl druhý ráno, takže vlastně už úterý. Sedmnáctýho. S. si u mě zapomněl hiphap, tak si pro něj jel. Máma rapovala, já taky, a S. je vlastně raper. Všechno je strašně fajn, mám dobrou náladu. Miluju svojí mámu.



Za mámou přišla Maya, pily jsme víno. Volal mi Pito, byl fakt na sračky. Prej chlastal v Nitru s Mirkem, nějaký tři pivka  a panáka každej. Šli si pro fernet, ale koupili meloun. Řekl mi, že mě chce vidět. Že mu chybim. Přijel za mnou, všechno mi bylo jasný. Přišlo mi to úplně stejný, děsný deja vu.

"Víš, Pito tě miluje. Jeli jsme sem ze strašný píče Prahy jen kvůli tomu, aby ti to řekl. Je fakt na mrdky a já taky. Asi se bojí, já nevím. Máš ho ráda? Přinesl ti kytky. Uškubal je. Já vás oddám, jsem oddanej, tak vás můžu oddat. Psi budou svědci. Máš ho ráda?"

Jako svatební dar jsem dostala dlažební kostku. Mirek na nás řval, ať se políbíme. Pito se tvářil... já nevim jak. V jednu chvíli jsem měla chuť se na něj vrhnout, ale asi jsem v tu chvíli v sobě neměla dost vína. Nevim, nějakej vnitří pocit mi to zakazoval. (v hlavě S.)


A tak jsme s mámou a Mayou a tim jejím známým dál pily víno. Kopla jsem to do sebe strašně rychle. přijde mi to tak dávno, a přitom je to snad hodina.


V sobotu (a byla to sobota?) se mě S. zeptal, jestli mu dám aspoň pusu. Dala jsem mu jí. Takovou pofiderní. Válíme se v posteli, říkáme si lásko. Posloucháme Donnieho, šeptám mu do ucha sračky a jemu naskakuje husina. Fotí si svoje málý pérko a vlastně mám v mobilu spoustu jeho selfie. Haha, strašně se mi to líbi.

(a dneska jsem mu pusu nedala, i když jsem tak strašně chtěla.)


Nedává to smysl. Je tohleto láska? Jasně vole, nasrat. Nikdy jsem nic takovýho neřešila, tak proč teď. Připomíná mi Vysokýho. 


Asi mám jistou trojku z chování. Děsí mě představa toho, že i po uzavření klasifikace nebudu moct zatáhnout školu. Měla jsem teď fakt hodně peněz, a všechny jsou zase v prdeli. Ale mám mp3ku, na kterou nemám nabíječku. Nefunguje mi displej na mobilu.


Cejtim se prázdná, i přes to všechno. Mám pocit, že jsem svýmu okolí, lidem, na kterých mi záleží, úplně ukradená. Necejtim se. Fakujou mě. A tak se s S. pereme v posteli a přemlouvám ho, aby ještě nechodil. Všude je tolik vína. (a pravda nikde)

Často se ho ptám, nad čím přemýšlí. Nikdy mi neodpoví, a mně to dělá dobře. Nevím proč. 



Už nevim, jak je to dlouho, ale zase jsme se sešly s Éčkem a bylo to strašně krásný. Mám pocit, že s ní musím být sama, jinak pro ni nic neznamenám. Vim, že má určitý předsudky k určitejm lidem, určitý věci jí vadí, a nedokáže bejt sponntání. Ale seděly jsme spolu na Dobešce, dávaly si brko a na chvíli byly obě tak zasraně šťastný. (a měla jsem na sobě poprvý v životě airmaxy)



Do čítarný chodím strašně málo, ale když jsem tam byla naposled, bylo to skvělý. Potkala jsem tam lidi, s kterýma jsem tam vždycky chodila. Nebo nechodila, ale spíš je tam vídala. A sejde na tom? Asi ne.


Po cestě dolů ze schodů, jsem našla nějaký polystirenový sračky. Házely jsme je po celým Václaváku a lítali na boso. Připadala jsem si tak volně, srát na systém. Brejle bez jednoho sklíčka a boty přece nepotřebuju. 



Na sociálních lidí si mě přidávaj lidi od S. a ptaj se mě, jak mít fame na twitteru. Musim se tomu smát, je to tak strašně stupidní. Bojim se, že se v něm pletu, že ho vlastně neznám, a že je to jen nějakej pocit v mý hlavě, že mě má rád, nebo tak něco. Možná je to tim, když jsem se dozvěděla o těch Dvoumetrech. A to je přesně důvod, proč jsem mu dneska pusu nedala. Přijde mi to strašně stupidní a infantilní, směju se, sama sobě, všemu. Dneska jsem si vyžehlila vlasy a vzala džíny, nepřišla jsem si jako já. 

Neděje se nic převratnýho, vlastně je všechno při starým. Jen se spolužákama je to lepší, a začala jsem zase psát básně. Snažim se, myslim. Někdo mi říká, že mi to jde, pro někoho je to shit. Nezáleží mi na tom, spíš mám dobrej pocit z toho, že se sešit plní stále víc a víc.


To místo nad kolejema pro mě tolik znamená, vlastně kvůli Modrovlásce. Nevědomky jsem okolo toho procházela tolik let, a teď tam sedím tak často. 
Byl den po úplňku, měsíc svítil do tmy. Hledala jsem satelity, a po fakt dlouhý době je našla. A zase to beru jako další znamení, trklo mě to. Občas se řídim fakt sračkama.

Když se šel vychcat, pozorovala jsem jednu hvězdu. Vlastně nevím, jestli to byla hvězda. Chvíli se tak tvářila, ale pak začala zmateně lítat nahoru, ale jakoby se pořád vracela dolů, i přes to, že stoupala stále výš. Fak vim, že se to stalo, protože takovýhle věci se dějou, a na množství vínu, co jsem v sobě měla, přece nezáleží.



V sobotu jsem si vychytala skvělou brigádu. Po Stormu jsem samozřejmě zaspala, ale pětikilo jsem dostala i tak. Vlastně jsem jen dvě hodiny seděla na lavičce v Butovicích a čekala na Biga, s kterým jsme pak hodinu jezdili autem a buzerovali lidi. Vyhodil mě na stanovišti u Gayporna, tyvole, nevim. Tak strašně se ke mě sral a lísal, fakovala jsem ho, dost hnusnym způsobem. Ale chvíli to byla prdel, zářivá vesta s nápisem POŘADATEL, jeho obří bunda, kepa a pogidérni tanec na Skrilleye před nataženou páskou. Pořvávala jsem na cyklisty, že jim zbejvá už jenom deset kilometrů do cíle a pak se strašně tlemila Někomu. Jsem zlá, hnusná, bezcitná píča.


A taky si připadám jak posranej hipstr, kvůli zasranýmu trojúhelníčku na botě. Seděla jsem na schodech vedle káefka a čekala na Piškota. Potkala jsem člověka, kterýho jsem neviděla přes půl roku. Naposled jsme chlastali nějakej rum s colou na Petříně a já se tam líbala s ex Éčka. Strašně jsme se tomu smáli, a nakonec to dopadlo vysedáváním na trávě, popíjením piv, a už fakt nevim, jak to Piškota napadlo, ale s moji rtěnkou si hrál na Jokera. Prohledali mi tašku a když přišli na linky, prišlo jim jako super nápad něco tam vytvořit. A vlastně mi to ani nevadí.


Poslední dobou se v mým okolí vyskytuje strašně moc lidí, co žerou pills, chlastaj lín. Tyvole, nevim, taky se asi sjedu rivotrilem, šňupnu si ádéčka a vyfetovaná budu poslochat Donnieho. moc to nechápu, podle mě je lepší se zhulit. I když, poslední dobou jedu ve vínu.


Potřebuju si nějakým způsobem nabít mp3 a narvat do ní muziku.

čtvrtek 22. května 2014

tiché vzpomínky

věnováno někomu, kdo pro mě tolik znamenal.

skrze okna za deště hledím,
rozmazaně, nervně
do ticha
bojím, bojím se, strašně se bojím
určitý přítomnosti tvojí duše

a skrze prsty si tě měřím,
věřím
v něco nebeského
tak šíleně bláznivého, posedlého
tak snad to za to stálo,
trochu, jen málo

skrze dno sklenice, šklebím se na tebe, na nebe, jsem proti tobě
a ty proti mně, lehce
fádně
malicherně, a hlavně neustále

skrze lásku, hluboký city
ne, ne! ne tyhle priority
ale to přátelství,
to tě ničí
viď?
tak ještě chvíli sviť, než usnu,
beze snů, ponořím se,
do tichej světů, lepších časů

skrze spánek, co nepřichází
a zubní nitě pro lidi,
kterejm na sobě záleží,
aspoň na chvíli, na první pohled,
než líp prohlídneš skrze ně
do nich
trosky,stejně jako ty

skrze všechny ty ranní cigarety,
co jsme nestihly
pospíchal, pospíchal jsi, strasne jsi pospíchal
za svýmy předsudky
a bez nich? jsi nic.
jako oni, od kterých ses přece tolik lišil
zhřešils

skrze tu špínu, v který se topíš
nadával, nadával jsi, strašně jsi nadával
na ni, na ně, na všechny
"ty zasraný hajzly!"
řval si
pro sebe, pro mě, do ticha, tak kam spěcháš?

skrze zaprášený vzpomínky
a pak beze slov; nebylo jich třeba,
žádnej proslov
zmizel jsi, do prazdna, trapný rána

skrze nápisy na zdi,
prázdný fráze, co mi zbyly
je to smutný, tak strašně vtipný
jsi tak strašně cynickej
komickej
a o co se snažíš? a já?

skrze všechny ty slova, co jsem ti řekla,
piva, flašky, a další cigára
společný moudra

skrze všechno to, na co se dívám
mám pocit, fakt divnej pocit,
jako tenkrát
v noci
někde hluboko schovanej,
v mý duši, jsem z toho v křeči

skrze všechno to, na co všechno sis hrál
tak přirozeně, bez studu
a pro tebe? bez následků
smutku

skrze to, co tvrdí jiní
lži
všechno byly lži
jaky to je někomu zase věřit?

skrze oblohu, proložený matrace
satelity
zápisy v deníku a blonďatý prameny
po dešti, jsem v otevřený kleci

a skrze všechno to, cos řekl
mně
udělal, vypil, vysral..
jseš děvka, stejně jako já,
prázdná, nicotná
schránka na dopisy, ktery lidi roztrhávaj

skrze sluneční svit přes mý vlasy
půlnoční cigarety, studený nohy
pod různými peřinami
dunami, vlnami
jinde

skrze to, cos mi neřekl
nikdy
a řekneš? ne. musíš v tom mít zmatek
jsi spratek, nic víc
ledová tříšt bez ledu, opera beze zpěvu

skrze koupání se v dešti,
nedořešený frašky, típlý cigarety
topíš se ce sračkách, hnisu
bolesti

skrze to štěstí, který teď asi cejtíš
zvracíš
ze mě, ze sebe, ze světa do kterýho patříš
nezměnil jsi nic, než kousek mě,
ale špatně, zmrde
ztrať se

úterý 13. května 2014

pálí mě oči

Říkám si, že dneska to vyjde. Říkám si, že když dneska ne, tak zejtra. Určitě. Nevychází mi to, neomluvený hodiny přibývaj, a i přes to, že jsem na nový škole jen od pololetí, překročila jsem sto deset neomluvených hodin. Zástupkyně tvrdí, že bojovala za dvojku, místo trojky z chování. Nevěřím tomu. Poslední dobou mám dost velkej problém někomu věřit. Všichni říkáj fráze začínající "Mrzí mě, že to dělám, ale já musím, protože..."

Když vás to tak strašně mrzí, tak proč to vlastně musíte? Proč lezeme do vztahů, od kterých toho moc neočekáváme a pak se rozcházíme, protože nám dochází, že jsme vlastně chtěli víc? Právě jsem si uvědomila, že to ještě není úplně za mnou. I přes to, jak se choval. (jako čurák.)

Nechodím domů, protože je pro mě lepší vyhnout se problému, než mu čelit. Ale to vlastně není úplná pravda, jen nechci, aby na mě máma i její Přítel řvali, když můžu dva dny přespat u Babičky a počkat, až vychladnou.

Je tak strašně vtipný, a zkurveně smutný, že si uvědomuju, jaký sračky dělám, a jak to dopadá na mámu. Jak jí to zžírá jak nějaká posraná kyselina jejíž název neznám, protože chemie je sračka a stejně vlastně nechodim do školy. Uvědomuju si, jak jí to ničí, a jak to vlastně ničí mě, ale nejsem schopná s tím něco udělat. Nemám žádnou motivaci, nemám ráno důvod vstát. Nemám důvod bezdůvodně se usmívat nebo smát. A jak nad tím přemýšlím, nemyslím si, že jsem ten důvod měla, i když jsem chodila s Ž. Jen jsem svým způsobem byla šťatsná, opilá láskou. Vlezla jsem do pomyslný pasti, na který bylo dostatečně velkým písmem napsáno "naivita," ale já to přes ten růžovej opar neviděla, nebo spíš vidět nechtěla, a i přes to, jak růžová mizela víc a víc, přála jsem si ji tam vidět. Asi jsem se jen moc dlouho tvářila, že je všechno v pořádku. Jsem do sebe tak neskutečně uzavřená i přes to, že do světa vykřikuju svoje názory, svoje určitý pocity. Nedává to smysl. Kurva, vlastně nic nedává smysl.

Jsou lidi, který se mě ptají, co se děje, a já je odbíjím, protože jim nevěřím. A jdou tu lidi, kteří se neptají, jen soudí. Znám je celej život, a neskutečným způsobem mě fakujou. Nechci nic z toho, co se děje, co cítím, říkat Éčku. Vysměje se mi, že Dvametry jsou už dávno pasé, řekne mi, že jsme píča a že jí to nezajímá. Vim, že o tomhle blogu ví, a ví o něm dost lidí, který jsou schopný jí to říct (ahoj čtrnáctko), ale pokud jí to řeknou, nic se nezmění.

Chci toho tolik říct, ale nemám slov. Dveře jsou otevřený tak moc, že kdyby moji prarodiče viděli líp, asi by si všimli lesku v očích a na tvářích. Ale já bych stejně neměla sílu vysvětlit jim, jak se cítím. A tak jen kývám na to, že za chvíli půjdu spát.

Už začínaj bejt nepříčetný a strašně jim záleží na tom, jak vedu svůj život. Aby se za mě nestyděli, přece.

Nemám co říct. Mluvila jsem s hypnařem tak strašně dlouho, nekonečně dlouho, nebo mi to tak aspoň přišlo, a problémech, který kolikrát ani nemaj smysl. Pomáhá mi jeho objektivní názor na cokoli a jeho tolerance občasnejch sraček, který řeknu. Jsem vděčná, že je to jeden z mála lidí, kterej mě dokáže třeba hodinu v kuse poslouchat, aniž by mě vyrušoval a jen mi řekne svůj názor. Ale i přes to, že mám tuhle možnost, vykecat se opravdu relativně dostačujícím způsobem, cítím prázdno. Zkurveně velký.

Nechci se tady litovat, a nevím, proč mám pocit, že mi pomůže zveřejnit to, než jen psát pro sebe do deníku, co postupem času vypadá jako blitky čím dál víc. Nemá to cenu, já nevím. Nedokážu se držet tématu, nedokážu vstát, nedokážu spát a... co vlastně dokážu? Možná spoustu věcí, ale zahazuju je tak vtipnym způsobem, že je to k pláči. A ten vlastně pomáhá.

...Nemám ani sílu dopsat to.

čtvrtek 8. května 2014

děsí mě kroky matčinýho přítele v kuchyni, protože jsou dvě ráno

Vždycky mi dělalo neuvěřitelnej problém začít článek, a pak se vlastně nějak posloupně držet danýho tématu. Nic takovýho asi není. Přijde mi to tak strašně komický, jak rychle se měním já, moje myšlení a nebo vlastně lidi okolo mě. Tím si nejsem úplně jistá, ale vinu nechci shazovat jen na sebe.

Ze zdi na mě křičí ten nápis, kterej se tak trapně shovává pod zbytek trika přidělanýho hřebíkama, hlásající přes celý tohle zakouřený patro s nádechem nikdy nezhasínající zelený, že mám ráda Visáče.
                  Přivádí mě to k faku, že s Ž. jsem se rozšla.
A na chvíli to bylo tak krásný.



Neděle, 14/04
[00:04] Nejsem si jistá, jestli řekl sbohem, nebo super
Asi to nezvládnu. Potím se, třesu se. Nejhorší cigáro v mým životě.  (nejsem tolik silná, jak bych si přála, pláču si v posteli, pláču tak nahlas...)

Mám problém, nedokážu to udělat, a vlastně ani nevím, jestli to tak chci. Žádný to miluju tě nebylo falešný. Vlastně si nejsem úplně jistá. Určitý zamilování, i když možná pomíjivý... Ale když teď nedokážu zadržet slzy, nepřetrvává to náhodou pořád? Já... nevím, co cítím.
Chci to vůbec ukončit?
V nějakým skrytým koutu duše, srdce, doufám, že to bude lepší. Ale to se přece nikdy nestane, ne? Musím si to přiznat. (mám ráda chuť svých slz.)

Chci cigáro. Prosím. 

Vlastně nechci, aby to skončilo. Jen tak. 
     ...Dává mi to vůbec něco? Něco víc, než hádky, slzy, možná částečný (sexuální?) uspokojení, falešný naděje, tu zkurvenou sebelítost a méněcennost?  štěstí? je tam vůbec?
Přišlo mi to tak, na chvíli. Ty úsměvy, smích. 

Stojí to za to, tahle druhá šance? Bojím se zklamání, vidím ho, cítím ho.  Přeju si určitý zlepšení, zase tu určitou růžovost, ale takhle to přece nefunguje.
                                                               ubrečená malá píča.
Bojím se konce. Nevím, proč to nedokážu. Pořád ve mně něco je, nějak blok. To, co právě teď cítím, není prázdno. je to strach, že jediný co mi zbyde, budou jen vzpomínky. Třeba plný štěstí, radosti, ale další nebudou. A byly by vůbec? Chci křičet, řvát, dostat to ze sebe.

Je to tak zkurveně stupidní, že to se mnou musí řešit přes sociální sítě. (další balení kapesníků je pryč.)
...došly mi stránky.



Druhá šance v tomhle případě nefunguje, a přísloví "do třetice všeho dobrýho" je v tomhle ohledu zasraně stupidní. Když si to zpětně čtu, přemýšlím o tom, že napíšu pokračování twilight. (bože, jak já to nesnáším.)

Ty tři (čtyři?) dny, byly docela v pohodě. Snažil se, ale moc dlouho mu to nevydrželo. A vždyť nemá cenu bejt ve vztahu, kde se každej snaží předstírat cokoli, jen aby mohl být s tím druhým. Brečeli jsme spolu. 
Ale život jde dál, a já už si připadám docela v pohodě. Není to pro mě konec světa, ale ten zkurvenej nápis na zdi mě tak irituje. Doufám, že každý to písmenko tý zasraný fráze (i love you forever) vybledne, ne protože bych ho nenáviděla, ale protože mě to o to víc mrzí. Byly jsme na cigáru a zatím jeho úsměvem bylo vidět, jak ho to mrzí. Když jsme se schovávali před deštěm, na chvíli jsem měla chuť skočit mu do náruče, na všechno zapomenout. (a stejně mi šedesát nikdy nebude.)

V sobotu, devatenáctýho, kdy jsme se rozešli, jsem spala u pána Mordoru. Kurva, připadám si jak kurva století, ale přísahám, že jsme jen čuměli na Stopařova průvodce po Galaxii. (so long and thanks for all the fish!)

           


Post hudba mi hraje do ticha, dívám se po pokoji a nějakej tichej hlas mi šeptá: "Drahá, ukliď si tady." Fuckuju ten hlas, sbírám rozsypaný filtry, hledám zapomenutý papírky a dávám dohromady všechny ty zbytky tabáku, abych si mohla dát půlnoční cígo, který pro mě určitým způsobem neznamená nic, když jsem šťastná. 

Ale ty půlnoční cigára, kdy jsem se na střeše garáže opírala o Pita a pak se k němu tiskla, když okolo procházela ta fetka, byly hezký.



Vlastně nevím, co přesně psát. Když jsem nějaký pondělí čekala na sociálce, až máma domluví s kurátorkou, sledovala jsem typku co seděla kousek ode mě a přemýšlela, proč tu asi sedí. Co provedla.

Pondělí, 15/04
[16:24] Nejsou náhodou hisptři jen zmodernizovaný pankáči, co poslouchaj alternativní muziku, snažej se odlišit a v jednu obří pózu zelenejch bund se proměnili jen proto, že jim tupý ovce záviděli tu výjimečnost?
Chci cigáro.

Neděle, 20/04
[16:40] V uších mi hraje S-kore, lituje se jak malej čurák a jí si říkám, prcat ho, venku je hezky
(vzpomněla jsem si na Dvametry.)


Vlastně se mi Dvametry po mysli poslední obou prochází nějak často, víc než bych chtěla. Včera jsem byla venku s Jamesonem, a když jsem mu vysvětlovala celou tuhle zdlouhavou frendstory, a vlastně tak nějak můj život v kostce, v jednu chvíli bych se nejradši zachumlala pod peřinu, dala si cigáro a chvilku jen tak tiše brečela. (kámo, ten doutník fakt strašně smrděl a já neměla sílu říct "Pošli to sem, chybí mi nikotin.")
A hlavně jsem zapomněla na fotku nohou.

S hypnařem, Flendrem a jeho mladou (to oslovení mi přijde strašný, ale nějak se mi to v týhle společnosti vžilo) jsme jeli k lomu Malá Amerika. Měla bych častěji vypadnout za Prahu a užívat si čerstvej vzduch smíchanej s oblakem dýmu vznášejícím se nademnou. Vole, neni to paradox?



Čtvrtek, 01/05
[18:10] Pamatuješ, jak si se mnou na týhle zastávce čekal v dešti snad hodinu i přes to, že si nemusel?
Dívám se kolem sebe, a jo, fakt mi chybíš. I přes to, že si už nevzpomínám tak často, jako předtím.
...Ale děsím se dne, kdy tě potkám. (Čau, můžu ti dát pěstí? Jen mě sere, jak ses zachoval.)


Pondělí, 05/05
[09:42] Chtěla bych dokázat nehádat se s nima, ale já nedokážu držet hubu. Nedokážu jen bučet ve stádu a zavrhovat každý odlišení.
Proč se všichni lidi tolik bojí změn a nedokážou přijmout to, že má někdo jinej názor i u takový banality, jako je film? NEBAVÍ MĚ TO, je to fakt zasraně únavný.



Čtu Lolitu, mám neskutečnou náladu plavat a líbat každýho randomního kluka, co se na mě hezky usměje. Bože.

Někdy předevčírem jsme se strašně zkouřili, a založili bratrstvo ovocňáků, jen na základě ukradených náplastí z háemka. Bylo to tak strašně hezký, vtipný, ta houska se sýrem byla strašně dobrá, a vlastně je tak strašně vtipný rapovat o sračkách. Taky jsem po dlouhý době byla v uni, pila čaj s mlíkem, somrovala cigára a pomalu nechala odplout ten stav.

                      


Pokaždý, když někdo vysloví "Nikdo mě nechápe," mám chuť se začít hystericky smát. Ale není na tom vlastně kousek pravdy? 

Budu mafián!



A úplně jsem zapomněla na majáles, kde jsem potkala Janey (miduju tě, proč se vídáme tak málo?), a skvělou show PSH, ječící Někoho, Matěje co ztratil svůj zapalovač a hypnaře, kterej tam nebyl, ale neskutečně se těším, až hodí do provozu instanohy!


úterý 25. března 2014

čítárna

neděle, 23/03

[18:49] Jsem snad až nepříjemně moc vysoko. Sedím v čítarně, jím solené čipsy a v hlavě mi zní sto zvířat. (http://www.youtube.com/watch?v=PDuJ_xTCCEQ)

Mé kamarádky probírají ženské problémy v přítomnosti mého kluka a mě pomalu dochází, že mi v popelníku dohořívá cigareta.

Dávám na sociální sítě lehce erotické fotky (kecám) a nevím, jestli se za to stydět, nebo se tím vychloubat. Kompromis. Vypadám tam hezky a mám pocit, že se vznáším.

Chce se mi na záchod a košile po tátovi příjemně hřeje. Vybíjí se mi mobil a spousta pepermintových bonbónů mě začíná pálit v ústech.
Bolí mě hlava. Déšť za okny mě uspává. Asi bych měla začít vnímat obklopení mých společníků. Je to zvláštní.

Koušu propisku od spolužáka/kamaráda a studí mi nohy v místech, kde josu silonky roztržené.

 
a brko držim jak holka. (jo aha)


Ve škole jsem neustále hladová a otrávená, jednak z demence mých spolužáků, kteří neví co je hotspot (a tak jim ho sockuju) a myslí si, že data - i po definici jakožto internetu v mobilu - jsou jednoduše jakkýkoli sítě, na který se můžou připojit, nebo dokonce to, že jim jde facebook. BOŽE.

Ve třídách věčně hraje Bieber, Kurt Cobain jim nic neříká a s tim "zasranym Nirvana metalem" ně posílaj do prdele. Tak radši mlčím, píšu, čtu si nebo se snažím stát hipstrem. (kecám)


V pátek jsem byla na starý škole. Chybí mi ulička. Nic víc. Vážně. A to je smutný.


 a v každým světle mám jinou barvu vlasů


Nějak se do toho nemůřu dostat. Sedím s mámou v obýváku, kouříme máčka v tý hustý nový krabce, co má bejt měkká ale dá se znova zavřít.

Maličká je stále v Bohnicích a stále se mi nedáří zastihnout jí během tý půlhodiny, co může komunikovat se světem pomocí mobilu. Modrovláska skončila na psychiatri v Motole. Anorexie není prdel.

Ráda jsem viděla Hypnaře a vlastně ani nelituju toho, že jsem mu o blogu řekla. Je to zvláštní, když o něm ze všech mých reálných kamarádů ví jen Janey, s kterou se díky blogu znám a Éčka, kterou znám patnáct let a stejně všechny tyhle hovna ví. Stejně tady nebyla nejmíň sto let.
Třináctka se o tomhle místě dozvěděla čirou náhodou, když si vyhledávala na wikipedii pozérství a... nevím, možná mě to trochu trápí. Je komický, jak spoustu blogerů, který si z tohohle místa dělaj deník nechtěj, aby jej četli jejich blízcí, ale přitom všechno vystavují internetu. Možná jen hledáme útěchu od lidí, kteří nas neznají, ale taky jsou v deep situaci a my jim věříme z důvodu, žře nás nezradí, protože je vlastně neznáme, ale možná po tom i toužíme.

Těším se, až půjdu na cigáro s Jamesonem, aby mohla vzniknout další takováhle fotka z Náplavky.

a mám tu fakt nechutně rozpláclý nohy

Můj mobil je zaplácanej zbytečnýma fotkama nohou, mě a dalších sraček, že se mi tam nevejde absolutně žádná muzika, což je pro mě celkem problém, když můj ipod díky enormnímu množství alkoholu, kterej do něj někdo nalil, umřel. Chybí mi.

Žeru čokoládu a v neděli jsem si zapomněla v unijazzu deník. Už ho mám zpátky. To prázdno bez něj bylo divný. Nemůžu najít vhodnou polohu pro nohy, který mám extrémně přesezený a včera to byly dva měsíe, co jsem se svým klukem. Cool.

a fotky v zrcadle jsou cool

Nevím. Poslední dobou je to zvláštní. I přes to, že jsem daným způsobem šťastná (převážně kvůli Ž.), něco mi chybí. Nevím co. Možná pořád v mysli pátrám po Dvoumetrech, ale to mi ani nepřijde.

...S Oranžovou koukáme na South park, řveme přes celou Kampu "Kozy" a tlemíme se, jak když pěti letý dítě vypraví vtip. Je to fajn, jen mi chybí muzika. Nasadit si sluchátka, sednout si na Náplavku s deníkem a zapálit si cigáro. A občas si stěžovat na ten zkurvenej vítr a oslpující slunce, díky kterýmu si nejste schopný ubalit cigáro.
Bohužel jsem zjistila, že venku prší. A když ne, stejně je hnusně.

Žeru levnou čokoládu z lidlu, kupodivu se těšim do postele a moje máma mi mailem posílá takový ty řetězáky co kdysi kolovali na facebooku, mě bylo deset a posílala jsem je dál, protože jsem nechtěla umřít, nebo naopak chtěla, abych druhej den potkala někoho, kdo mi změní život.

Doufám v to pořád, a to i přesto, že mám kluka a na řetězáky nevěřim.

a vždycky jsem chtěla takovouhle fotku

Celej víkend jsem strávila u Ž., a když nad tim přemejšlím, nejsem schopná psát postupně. (a to někdo řikal, že prej chci jít na žurnalistiku.)
V pátek bylo fakt hezky a já místo očekávanýho vytáhnutí skejtu ležela s bojfrendem v posteli a pila čaje, protože mi bylo blbě,
 a máte rádi sirky?


Jsem unavená. Hádáme se. Nevěří mi. Usla jsem a když jsem se probudila s rozmazanou řasenkou a očima slepenýma od slz a v přijatých hovorech jeho jméno, došlo mi, že je to pravda. Ale stále nejsem přesně schopná určit realitu. Jsem zmatená. Strašně mě to mrzí, ale já se nechci omlouvat za věci, za který nemůžu. Brečím, protože se zřekl důvěry ve mě. Takhle mi to myslím řekl, pokud to nebyl sen. Nejsem si jistá. 

"Jednou," šeptám. A když jsem se pak snažila klidně odpovědět, nešlo to. Zlomil se mi hlas a v hlavě mi zněla jeho slova, nemohla jsem dál mluvit a nezmohla jsem se na víc než blby "Já nato nemám," i kdyz mi ostatní říkali, že to není moje chyba... A pak mě to popadlo a brečela jsem dál i po dobu, co jsem kouřila poslední cigaretu kolem půlnoci.


středa 12. března 2014

...a tak píšu

"Nebuď nadrženej."
"Za to můžeš ty. Tvoje prsa. Tvůj zadek. Tvoje nohy. Tvůj úsměv."
(usmála jsem se)

   Jsem zadaná (miluju tě, Ž!) a je to strašně zvláštní. Hezky zvláštní. Kafe, co jsem si před pár minutami uvařila je už dávno pryč a lupínky zatím v mlíku naboptnaly tak, že už nemám chuť jíst je. Tak nic. Bolí mě hlava.

   Mám spoustu fotek svých nohou a do očí se mi derou slzy. V hlavě si přehrávám, co chci napsat, co píšu; a pak si uvědomím, že všechno směřuje ke Dvoummetrům. /VBF, dramaticky měním přezdívku/

    Chápu, že přede mnou dával přednost V., chápu, že na mě neměl vždycky náladu. Možná i chápu to, že pro něj už neexistuju.. ale nechápu, jakým způsobem to podal. Vlastně nepodal.
Na ploše mám stále screenshoty konverzace z dob, kdy mě měl ráda, záleželo mu na mě, a nechtěl mě poslat do prdele (co z toho byla pravda? lžeš mi, všechno byla lež)

A pak se od Hypnaře a Kleopatry dozvídám, jak jsem ti lezla do prdele. Jak jsem na tobě byla upjatá, závislá a jak jsem na tobě stavěla snad celej svůj život, nebo co. Jenom kvůli tomu, že jsem ti občas napsala, jestli nezajdem na cigáro? Tak sorry.


Je to dost dávno, co jsem psala předešlý odstavce. Asi.. měsíc? Jo. Poslední dobou se s Ž docela hádám. Sračky. Strašný. Nedává to moc smysl.

Rozbil se mi ipod a nemám si z čeho a vlastně nějak ani na co nahrát muziku. Cesty tramvají jsou tak divně prázdný i přes to, že poslední dobou pořád čtu. Začala jsem zase jezdit na skatu. Hihi.

Přestoupila jsem na jinou školu a právě mi tu po několika měsících hraje Skore. Zvláštní. Na nový škole jsou jen cikáni a dyliny, o přestávkách se nudím a čtu si, ale stejně to neni špatný. Všihni jsou vlastně v pohodě.

S odchodem ze starý školy se i trochu vytratili staří přátele. Někdo. Začínám tu holj unesnášet čím dál víc. Nesnáším to její pozérství. (jaká to ironie, vzhledem k názvu blogu, že?)

Feťáček má kluka, což je strašně hezký, přeju jí to. Jen mě mrzí, že se teď moc nevídáme. Janey měla pravdu, když mi před několika měsícema slíbila, že časem na Dvametry přestanu myslet. Je to mnohem lepší, když ho nepotkávám na školních chodbách. Ale stejně si občas vzpomenu, když projíždim na místech s nim spojeným (a mrzí mě, že to musí bejt zrovna Náplavka, kterou miluju) a stejně se podívám přes ulici na balkón v jeho pokoji, když chodím za Éčkem.

Pořád mě baví pozorovat kouř a vysedávat v Čítárně. Nevím přesně, o čem mám psát. Je toho tolik. Stále jsem neposlala dopis pro Modrovlásku a právě narychlo vymýšlím přezdívky, protože mi právě došlo, že je to tak dávno co jsem psala a okruh lidí, kteří se okolo mě pohybují, se dost změnil.

Občas přemýšlím, jestli, kdybych nebyla s Ž, jestli bych byla s Waflí. A nějak dlouho jsem neviděla Hypnaře a vlastně mě už vůbec nezajímají ty porno-perverzně-erotický mrdky, co mi psal jeden kluk a já mu je jen tak z nuty opětovala a zároveň mi to svým způsobem lichotilo.

Stále nemám počítač a už je mi zase o rok víc. letošní narozeniny nedopadly o nic líp než předešlý, ze strany máminýho Přítele lítalo nádobí směr já, rozbíjely se talíře, máma brečela a já brečela a její Přítel jen řval. Poslední dobou se to děje strašně často, pořád mi nadává a mě už to unavuje. Poslední dobou je to doma stejný psycho jako o prázdninách, ale to nikdy neřval na mýho kluka, že je čurák, aniž by mu cokoli udělal nebo řekl. Nechápu to a ničí mě, když je zt oho máma špatná.

Začala jsem zase trošku psát básničky.

padáš na zem a
z repráků vedle tebe
hraje divná skladba a
ty přemýšlíš, jestli padla
- ta divná žena
víš jak, zníš tak
- trochu divně

studí ti ruce a
přes sluneční brýle
nepoznám přesně
jak se tváříš
- možná špatně
          (cítím se šťastně)
s cigaretou v ruce

skrze sklo,
co se na mě možná
- jenom možná -
někdo dívá a
třeba tiše zpívá
          (jsem šťatsná)


Když listuju deníkem, na pár úryvkých vět co jsem zahlídla se zmiňuju o Vysokym. Už to dávno pominulo, vlastně se ani nebaví, i přesto, že ještě tak před měsícem a půl jsme se scházely a naše kamarádství s výhodama svým způsobem pokračovalo. Hihi.

Na nový škole se mě všichni ptají jestli jsem panna, jestli kouřím kluků, jestli mě lížou, prstí, s kolika klukama jsem spala, jestli chodím ven na Anděl, jestli se s nima vyfotím a jestli jim půjčím prkno. Už mě docela unavuje na všechno odpovídat a spoustu z nich mi přijde tak hloupých, že nevím jestli se smát nebo brečet. Nemůžu zatahovat.

Dneska na Stalinu, kde jsem seděla s Pinkie, Éčkem a Ž jsem byla po dlouhý době příjemně zkouřený, tlemila se sračkám a obdivovala skejťáky okolo za to, že prostě jezdí líp než já. Badumtss, ne asi.


Byly jsme s Pinkie, Et a Éčkem navštívit nápis HOLLYWEED na Pohořelci. Musely jsme přelízat několik plotů, s Et přehazovat prkna a ostatní nám házely batohy. Štve mě, že většina mýho okolí tvrdí spoustu věcí o rebélii, ale přitom nejsou schopný přelézt plot přede mnou, občas řvát jak kretén, sednout si na zem v tramvaji a zpívat, nebo šlohnout kindrvajčko v tescu. Mrzí mě, že mě za to dost lidí odsuzuje, ale já si jen ze života dělám prdel, protože co jinýho s nim.



já jsem ta věčně s cigárem v ruce a hezkýma nohama (vtípek)

Pslední dobou začíná být teplo a já se musím vydat na Náplavku na cigáro. Rozhodně s Waflí, ale cítím, že se blíží období, kdy tam budu sedět sama s muzikou a deníkem v ruce. Omlouvám se, že nepíšu. Strašně mi to chybí. Nemám čas a nemám prostředky. Kradu kamarádce mac a nutím jí trávit její drahocený čas na mobilu. Naléhá, ať si pustíme Kouř, dáme si cigáro a že mi vyloží karty. Jsem zvědavá.

Strašně mě bolí záda a na macu se vlastně píše dost pohodlně. Začínám být fakt unavená, poslední dny usínám už před půlnocí. Je to zvláštní.

Všechno je zvláštní a těch pár řádků, co je na konci jsem psala ve stejnou chvíli, jako první část článku. Hm. Chtěla bych toho napsat víc, ale už vlastně ani nevím co. Stejně, jako myšlenky - s nimiž i slova - rychle přišly a přetvořily se v text, stejně rychle odcházejí. Fakt mě bolí záda.

A prej se poslední dobou chovám jako píča. Řekl mi to můj kluk. Jsem podrážděná. Mrzí mě, že tolika lidem ubližuju, aniž bych chtěla. Uvědomuju si to až pozdě. Mám vyschlo v krku a stím, jak pomalu přichází léto vím, že zase začnu hulit. Víc.

Těším se na Votvírák.





(přála bych si, abys to našel, a něco si uvědomil. nikdy jsem tě nemilovala. platonická láska? možná. jen mi chybí ty cigára a Náplavka a kecy a.. kreténe.)









středa 2. října 2013

chybí mi to,

Listuju pozpátku celým deníkem, pátrám v paměti a čekám, až mi vyhrnou slzy. Chci to zpátky.

(červenec)

[čtvrtek, 25/07? // 23:45]
Rituálních 33cigaret s cigárem.
U vody, s blížícím se úplňkem, solární lampičkou a (samo)mluvou k někomu, koho jednou poznám. Není tohle úžasný? (vzpomněla jsem si na VBF.)


[sobota, 27/07 // 16:17]
Čumim na kluka v zeleným triku a opětuju úsměvy. (nebo si něco nalhávám?)

Svatba byla fajn. Spoustu jídla, opětovaný úsměvy randomního kluka, kytara, pivo a bavil se se mnou, i když mě slyšel zpívat. Na ty dva dny jsem ho milovala a na chvíli si oblíbila sourozence. Házela jsem je do vody a schytávala od nich vodní bomby, usmívala se, hrála na didgeridoo a zkoušela chytat frisbee. Prý mám myšlená vraha.

(a takhle vypadám opálená)

29-31/07, Písek.

Vlastně netuším, co k tomu napsat. Tiše brečím, chybí mi to. TOHLE by mělo být nekonečný.



S Janey jsme přijely do Písku, bavily se, smály a strašně jí to slušelo. Rozebraly všechno, co se stalo během pár týdnu, kdy jsme se neviděly a hned po vystoupení z autobusu dokouřily poslední zlatý máčko.



Přijel VBF. Se svým povýšeným já, plnej chytrejch řečí a humoru. V největších vedrech jsme zabalený seděli na terase, kouřili modrý luckystrikes a rozebírali úplně všechno. Měla jsem zvláštní náladu a oba dva se mě snažili utěšit. Procházeli jsme Pískem, objevili levnou - a dobrou - kavárnu, koupali se za bouřky, myli auto a přikyvovali tátovi. ("Já nejsem takovej borec s najkama jako třeba Huggo Toxx, chápeš.")

VBF si konečně, plně, uvědomil naší finanční situaci, hráli jsme kulečník, četli pohádky mým nevlastním sourozencům, vařili kuře na kari, lochtali se, smáli a.. když Janey na chvíli usla, stáli jsme spolu tsnad celý hodiny na terase. Všechno bylo úžasný. Tak strašně moc.

Pár věcí se zvrtlo, a pro Janey si druhej den přijeli rodiče. Po všemožných zvratech a mých náříkání, se mnou VBF zůstal ještě jeden den. Obhajoval se tím, že nechtěl být s bratrem, ale já to viděla jinak.

Měl pochopení pro moje půlnoční cígo s vypsanou fixou, usmíval se, smál, vařil, a když jsme večer stáli na terase, každej si vychutnávali cígo a rozebírali životy, konečně jsem ze sebe dostala, že se chci rozejít s V. Rozebírali jsme illumináti, Máma mi říkala že můžu, šv(Y)hlost a kuře na kari je nejlepší se skořicí.

Vyprávěl mi o Báře, podporoval mě, motivoval a utěšoval. Jendo mě překvapilo: Vlastně se mi to nesnažil rozmluvit. 
Všude nacpal tu svojí všehoznalost a humor. Strčila jsem si cígo do pusy nohou a vysloužila si tím pozvání na kafe. (stejně by mi ho koupil i tak.)

Nastahovala jsem mu do mobilu všemožný aplikace týkající se drog a druhej den v kavárně jsme závodili, kdo rychleji vyšňupe lajnu cocainu. Servírka na nás pak koukala ještě divněji, když jsme si objednávali kafe s colou a místo "kofeinová kombinace" s emu povedlo říct "cocainová kombinace." A nebo jsem to tak možná slyšela jen já.



Odjel.

Večer jsem si šla koupit kitkat ("Koupím ti ho, ať už mě s tím neotravuješ.") a modrý měkký luckystrikes. Vrátila jsem se s červenýma, a ve vilkových oblastech hledala místo, kam si můžu sednout, poslouchat a nerušeně kouřit. A žrát kitkat.



(srpen)

Stále jsem zůstávala v Písku, tolerovala ty cesty karavanem s kupou dětí, hned jak usli utíkala na cigáro, klepala se zimou a nechávala se sežrat komáry. Další setkání s VBF nevyšlo, i když se nabídl, že za mnou z chaty dojede, pokud budu do dvaceti kiláků. Nechtěla jsem domů a všechny ty dny si pořád dokola v hlavě probírala vztah s V. Zamilovala se do Charlese Sheena.´

[sobota, 03/08 // 13:54]
Vstupuješ do vody a tvoje břicho zažívá šok. Společně s mraky pluješ do stínu. Pozoruješ nebe. Doplaveš doprostřed rybníka a zpátky. Nevšimli si tě, ale přesto jseš rozhodnutá ukrýt se s cigaretou dál. Snažíš se psát poeticky.
Třetí den jsem nenašla satelit. Naději.
Promiň, V. (znamení)
Schneš na slunci.


Přijela jsem do Prahy a první věc byla, že jsem minimálně hodinu seděla na Náplavce. Milovala jsem to tam v tu chvíli, a miluju to tam i teď. Nechtěla jsem domů.

7.8 jsem byla poprvé tančit v klubu, a pak už to jelo. Celej srpen. (djové skvěle líbaj.)

15/08(?!) jsem jela na chatu. Čtyři probrečený dny. Předposlední den jsem se řízla do prstu a rozbrečela se, že už to nezvládám. Máma mi řekla, že si její Přítel myslí, že beru piko. V tu chvíli bych neřekla, že tomu později uvěří i máma.



V dalších vedrech jsem se klepala zimou a tuším, že mezi Pískem a chatou jsem musela být venku s VBF. Na chatě jsem četla Smrt je mým řemeslem, knížku půjčenou od něj.

Poslední dva dny jsem jenom kreslila, spoustu očí, barev, nenávisných pohledů, rychlích tahů a co je depresivního na barvách?

Když jsem vyklepaná, ubrečená, nesvá dorazila z chaty, VBF mě vytáhl ven. ("Nechceš si o tom promluvit?")

21/08 a nějakejch dalších šest dní jsem bydlela u Et. Nepamatuju si, co ztrhlo to zlo s mámou, ale vyměnila zámek od bytu a klíče jsem dostala až někdy před týdnem. 

Ležela jsem na posteli, vyprávěla o tom VBF a on byl schopnej sehnat mi bydlení, cokoli. Brečela jsem a vážila si toho člověka jako nikdy.

Jeden den jsme šli s ex Et na Letnou, popíjeli pivka, na večer už mrzli, a stejně tam tak tři hodiny proseděli, a než se úplně setmělo, pozorovali skejťáky. Chybí mi to, asi začnu znovu jezdit.
Šli jsme pěšky z Letný na Smícháč,  zalehli, a do pár minut usli.

26-28, chata.

Zamilovala jsem se do Sheena ještě víc, sdílela s VBF lásku k brightlight při vypouštění nekonečnýho dýmu z vodnice, dávala spoustu brk s Prckem, a nechápala chování a rychlej odjezd Péra. 
Fotila jsem lidi v kepě a s okurkama, vařila, smála se, hodně hulila, hodně kouřila, psala bezvýznamný řádky a podle obou kluků byla EMO. Vzpomínám si na půlhodinovej záchvat smíchu, schízu ze tmy, židů, a vlastně to bylo tou trávou.

Začal mi chutnat Jim Beam, a hrát monopoly stylem "pokud si nedáš panáka, nedostaneš dvacet tisíc" je největší prdel. 

"Lamo."
"Sám 'seš lama."
"Tvoje matka je lama."
"Tvůj otec je lama."
"Celá tvá rodina je již od počátku věků potříštěna krví lam."



Jeden den na chatě padla řeč na V.; "Je mi blbý ho tady pomlouvat, když jste se před nedávnem rozešli." V tu chvíli jsem se usmála a upřímně vysvětlovala, že nemám důvod k nenávisti. Že ho mám ráda, že to byl fajn vztah.

...myslím si to pořád, ale ať mě nepomlouvá, ať o mě neroznáší sračky. ať mi nebere kamaráda (kterýho jsem mu předtím vzala já.) karma?

Prakticky celej srpen jsem strávila v klubu, na dubstepovejch středách a nějakých random akcičkách. Dost jsem byla s VBF, Janey, asi na dvou privátech od lidí z ČM a... a ani nevím.


(září)

Ve svý podstatě je furt všechno stejný. Třídní se mně snaží vylejt, lidi ve škole mě nebaví, škola mě nebaví.
VBF mě asi totálně odepsal, brečím. Začíná zima, a moje pravidelný "deprese" s vařícím kafem v ruce, ponocováním a beznadějí.

Chci zpátky VBF, chybí mi všechny ty prosezený chvíle na Náplavce. Chápu ho, snažím se ho respektovat, ale ať to tak nehrotí. Notak. Začínám se víc a víc bavit s Prckem, postupně se zamilovávám do Vysokýho a Bass drop arena vol. 2 byla super.

Oblíbila jsem si Ami, a ona mě. Máme se fajn, chlastáme lambrusko, jsem po něm vysmátý a balíme cíga.

Mám dopis pro VBF a začínám tušit, že toho kluka moc hrotím. Pomáhá mi. Chybí mi.
Spoustu lidí ztrácím, serou na mě, nezajímám je a posílají mě do prdele víc, než tuší. Mrzí mě.

Když jsem ještě byla s V., jeho spolužáci mě nazývali jeho děvkou. Prý má novou holku. Přeju mu to, i když mě nesnáší a pomalu k tomu s celou třídou dokopávají i VBF. Zaslechla jsem útržek věty; "A V. si sebou bere tu nejezčí holku ze školy, kterou mu každej závidí." Usmál se a já na chvíli přemýšlela, že se rozbrečím. Je to za mnou, usmála jsem se.

Přijde mi, že něco je špatně. Kde dělám chybu?

, a sedět na cigáru s lidma, který tě stejně později pošlou do prdele.